Čí teda su?

13. listopadu 2016 v 21:57 | Kočička |  Fejetony
V jistých ohledech jsem nadprůměrná (třeba jsem nejkrásnější, jak se píše v adrese tohoto blogu), ale v jistých ohledech jsem klasický průměr, precizně zapadající do nalinkovaných osnov.
Jedním z ukázkových bodů mé průměrnosti, je můj vztah k zubařům. Já se jich totiž, jako většina lidí, děsně moc bojím. Trauma z dětství, řekla bych. Jedna z mých nejranějších vzpomínek je, jak mě sadistický zubař z otrokovické stomatologické ordinace, pokaždé vrtal mé mléčné zoubky a mě to bolelo. Jednou jsem si řekla dost a na pokyn: "Otevřít." jsem neotevřela. Vůbec. A když mě pan zubař čelisti od sebe páčil, nepovolila jsem. Nepovolila jsem ani kdy mu pomáhala sestřička a můj otec (díky, tati, za tu zradu!). Jen jsem křečovitě svírala plyšového delfínka a čelisti. Říkám tomu vítězství ducha nad zubařem.

Od té doby se jich bojím ultimátně. On se zubaři ve Zlíně býval obecně dost problém. Podědila jsem po rodičích vzácnou kombinaci - po mamině zuby rovné, po tatovi zuby zdravé. A to ty zubaře, tak hrozně štvalo, že si mě přehazovali jako horký brambor. Až se jednou mojí, teď už bývalé, zubařce poštěstilo. Celý život jsem totiž poslouchala, že nemám horní čtyřky. Jako vůbec. Nejsou. Což bylo dobře, protože mám malou tlamičku a nevešly by se mi tam.

Až jednou zapracovaly pubertální hormony a ten zub, co tam nikdy nebyl a neměl být, se najednou objevil. Ale protože na něj nebylo v zubořadí místo, zbaběle se schoval do čelisti za ně. Zubařka doporučila ortodontistu, který měl prostý úkol. Zub prohlídnout a na papírek napsat Doporučuji extrakci. Ortodontista měl podle mě utajené příbuzenské vazby na mého mučitele z dětství a taky to byl debil. Prohlédl si mě a sdělil mi, že zub mi doporučuje vytrhnout, ale taky chce abych nosila rovnátka.
Hodí se vsuvka na vysvětlenou. Zuby jsem měla rovné a pravidelné, skus nebyl pravda klasický jako z reklamy, ale taky jsem neměla předkus, zákus, nůžkovitý skus, prostě mi zuby hezky seděly jak měly, jenom jeden byl o půlmilimetru vtočený dovnitř. Nebylo to vidět. Nepřekáželo mi to. Doktorovi očividně ano. Nebo to byl jenom sadista co se ukájel tím, že strkal puberťačkám do pusy kusy železa.
Na seznam všech těch, které na světě nejvíc nenávidím a opovrhuji jimi se ale zapsal a větou: "Však ty si uvědomíš, jak jsi kvůli zubům škaredá." Duše šestnáctileté puberťačky je citlivá. Nenáviděla jsem ho. Ale držel mě v pasti, protože odmítl napsat extrakční papírek, aniž bych si nechala nasadit rovnátka. Po dvouměsíčním přetahování jsem zcela znechucená jeho dětinským přístupem svolila a konečně mi mohlli vytrhnout ten zpropadený zubák.

Zubařka věděla, že jsem sice skoro dospělá slečna, ale taky věděla, že jsem, když přijde na zuby, malý paranoik a měla připravené všechny tišící prostředky. Nutno dodat, že většina s nich se používá u hysterických předškolňáčků a u mě. Ne, nepřipadám si trapně.
Vytrhly zub, který mi neměl nikdy vyrůst a já si šla nechal nasadit rovnátka. Že jsem měla pravdu já a ne ortodontista se potvrdilo hned při první návštěvě u rovnátkové ortodontistky (ten původní mi rovnátka nenasadil, bud to neuměl, nebo se bál a oprávněně, že bych ho kousla), mi bylo řečeno, že nechápe, proč bych měla mít rovnátka.
Ale protože to je super byznys, vydělávající mučitelům slušné peníze, tak mi dráty nasadila.

Bože, to byla otrava. Jako fakt. Rovnátka mi nevadily ani tak v jídle, ani v tom, že jsem vypadala jako robokop (true story, v práci se mě jedna pětiletá holčička ptala jestli nejsem robotka, když mám železný zuby), ale v tom, že mi ty nepřítelské kusy kovu nalepené na zubech systematicky drásaly dásně a tváře a všechno. Zkuste mluvit, když máte tlamku rozdrápanou do krve. V té době jsem si hrála na herečku a pantomima nikdy nebyla mým cílem, ale protože jsem nemohla moc mluvit, nic moc mi nezbývalo.

Jak ráda jsem se těch proklatých cizých těles zbavila. V devatenácti jsem položila ortodontistce nůž na krk a řekla, že to buď sundá ona, nebo já doma, sama, za pomoci obrovských štípaček. Že nevidím důvod, proč bych to měla mít nasazené ještě o minutu dýl, když už půl roku na kontrolách poslouchám, že dobré a že už není důvod je nosit.
Jak ráda jsem nechala její dveře za sebou. Skoro mě ani nemrzelo těch 12 000,-, které do mojí pusy musela máma zainvestovat.

Ona vlastně moje máma je důvod, proč měníme zubaře, jako jiní ponožky. Mamina je totiž náročná když na péči o ústní dutinu přijde. A tak jsme díky ní zakotvili u naší současné zubařky. A ta je důvodem, můzou a inspirací dnešního příspěvku.
Moje zubařka je totiž něco. Extratřída. Blond, mladá, modrooká, studovala v Americe, s postavou, kterou by jí i Barbie záviděla. A má dokonce pochopení pro moji paranoiu co se zubařů týče. Stejně trpělivě na mě používá stejné přípravky a postupy, jako na mého desetiletého brášku, ikdyž je pravda, že on je frajer a nechá si klidně píchnout injekci "jen tak". Já ne, já potřebuju pod injekci nastříkat umrtvující sérum, abych necítila jak mě píchají. Kdyby na to měla vybavení, požádám o zákrok v plné narkóze.
A protože moje zubařka je super, tak jsem ochotná jí odpustit jednu věc, která mě normálně docela zaráží. Ona totiž očividně neví, kdo jsem.
A ne, nečekám, že si bude pamatovat, kdy mám narozeniny, jakou školu studuju, jaký bylo moje vysvědčení ve třetí třídě a že můj tajný idol je Harrison Ford. Tyhle věci si totiž ta ženská pamatuje. Ale jak se jmenuju, to ne. Ani to, jestli mi má vykat, nebo tykat.
Zcela běžně se mi stává, že do ordinace volají Slečnu Machovou (to jsem já, to je správně). Po dosednutí na křeslo mi doktorka tyká a říká mi Markéto (to už není správně). Po kontrole plomb a následném vypláchnutí mi doktorka vyká a říká Aničko (to už správně zase je). Do rentgenové laboratoře, už ale zase volají Paní Vlachovou (to teda rozhodně nejsem já), ale přitom sestřička myslí moji osobu.

Takže po každé návštěvě u zubařky nevím čí jsem a rozhodně to není vina použité anestezie.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 14. listopadu 2016 v 18:00 | Reagovat

Moje zubařka mi někdy tyká a někdy vyká.
To podle toho, jestli si zrovna vzpomene, jak pos*aná jsem byla při první návštěvě a nebo nevzpomene :-)
Asi si nepamatuje jméno, to jsem nikdy nezkoumala, ale ví, že už asi osmnáct let mám mrtvou levou dolní šestku :-)
Nabízí mi injekci už ve dveřích a směje se předem, protože ví, že zas vypustím z huby nějakou hovadinu :-)
Ví, že jsem maminčina, i když tam maminka nebyla dvacet let a ví, které děti jsou moje, což není těžké, když mají držtičky skoro stejné, jako já :-)
Ale hlavně má zlaté ruce a báječný přístup :-)
Ono je fuk čí jsme, jen ať nás moc netýrají :-)

Jen ta moje už asi brzo půjde do důchodu :-(

2 Kočička Kočička | Web | 15. listopadu 2016 v 16:54 | Reagovat

[1]: Takoví zubaři jsou vzácní... Nezbývá než doufat, že se urodí další generace dobrých, citlivých a chápajících zubařů... A vzhledem k tomu, že z mých gymnaziálních spolužáků osm studuje na zubaře a já si dobře pamatuju jaké jsou to bestie občas, tak doufám, že ta moje mi ještě vydrží.... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama