Proč obdivuji (dobré) učitele

31. července 2016 v 10:42 |  Fejetony
Učitele jsem od dětství obdivovala. Narozdíl od většiny svých vrstevnic jsem si ale nikdy nechtěla hrát na školu, ani se učitelkou stát v dospělosti. Přestože mi spousta lidí říká, že mám talent a schopnosti na to učit, já ty ambice nemám. Sobecky si totiž myslím, že by mě to stálo poslední zbytky zdravého rozumu.
V nedávné době jsem narazila na článek paní Markéty Šichtařové Jak ještě zhoršit školství?. A ve zmiňovaném případu holčičky a přístupu učitelů k ní jsem zahlédla cosi povědomého.
I mě coby dítku neposednému diagnostikovali ADHD. Rodičům doporučili zapsat mě na dramaťák, neboť tam se spratek vyblbne a bude klid. Pravda narozdíl od dívenky v článku Šichtařové jsem nebyla postižena dyskalkulií, dysortografií, dyslexií, alébrž nadprůmerným IQ a schopnostmi. Ovšem trpěly jsme obě stejně. Já jsem byla divná, protože jsem byla o rok mladší než spolužáci, díky rodičům jsem skončila ve škamnách první třídy v pěti letech. Nevydržela jsem v lavici neboť číst jsem dávno uměla a psaní taky docela šlo. Byla jsem trochu hysterické dítě a neuvěřitelně mě žralo, že blbá Eliška už dostala od paní učitelky plnicí pero a já furt musím psát tužkou, protože mi nešly krasopisy.
Jsem nesmírně vděčná, že v první třídě se mě ujala paní učitelka Štěpánková. Ta totiž věděla, že úkolem učitele v první třídě je především naučit děti, aby rády chodily do školy. Aby se jim tam líbilo. Aby pochopily, že jim škola prospívá. Na tuhle osvícenou paní ráda vzpomínám i teď na vysoké, zatímco se blížím mílovými kroky k magisterkému diplomu. Co by se pravděpodobně nestalo, kdybych ve škole narazila na zabedněného učitele, který by mě s nálepkou nevzdělávatelná odlifroval do speciální. (Tehdy se jim ještě říkalo pomocné.)
I děti s ADHD jsou vzdělatelné. I v běžné třídě, kde na třicet nevychovaných dětí připadá jedna učitelka. Ale hrozně záleží na učiteli. A rodičích. A přístupu školy.
Pozoruju to i teď, když chodbami mé základní školy prochází můj mladší bratr. O jeho strastích jsem psala v tomhle článku.
Mám takový dojem, že dobrých, skutečně dobrých učitelů, kterým jde o děti je minimum.
Takové učitele bych vyvažovala zlatem a hýčkala je v egyptské bavlně. Protože jenom díky takovým učitelům a jejich přístupu k dětem "zdravým" i k nám, kteří máme na čele neviditelným písmem napsáno Zvláštní přístup, jenom díky takovým učitelům rostou vzdělaní, inteligentní lidé se zdravě krtiitckým náhledem a sebevědomím.
Takže tenhle článek, je vlastně dík paní učitelce Štěpánové, která by se měla vrátit z důchodu a dát tak naději i dalším generacím dětí, se kterými si její kolegové neporadí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 31. července 2016 v 10:59 | Reagovat

Já mám na první třídu špatné vzpomínky, učitelka si na mě zasedla, já jsem chodila do školy vystresovaná a měla jsem tam z ní hrozný strach, možná i kvůli jejímu přístupu se u mně rozvinula dyskalkulie :-(

2 Kočička Kočička | Web | 31. července 2016 v 12:12 | Reagovat

[1]:  Mě krásný vzpomínky kazilo jenom to, že mě vždycky posadili vedle Honzíka, který zlobil a já jsem vedle něj musela sedět, protože jsem byla neposeda a tak jsme se měli za trest, protože holky s klukama sedět jinak nechtěly.

3 Anita Barrasa Anita Barrasa | E-mail | Web | 31. července 2016 v 12:18 | Reagovat

Přesně, dobrých učitelů je jako šafránu. Těch, kteří by se jimi stát chtěli, je zase dost, jenže málokdo na to má, takový správný učitel musí mít spoustu vlastností, které nejdou jen tak naučit, cit, přirozený respekt...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama