Hormony, biologické hodiny a normalita

5. července 2016 v 15:50 |  Fejetony
Svár těla a mysli. Odvěký problém. V mémpřípadě docela palčivý. Tělo huláká jednu věc, bije na poplach, nutí mě neadekvátně reagovat na spouštěče, zatímco moje racionální mysl zmasírovaná společností, zvyklostmi a kdoví čím oponuje.
O co jde? Co je tak strašlivým problémem, že mi to nedá spát? Co je ta věc, kterou rozebírám horem dolem, kudy chodím?
Děti. Respektive zda mít či nemít děti. Abych byla úplně konkrétní, tak zda je mít či nemít teď.

Mateřské cukání mám přibližně od patnácti. V té době jsme měli doma tříletého bratříčka a zaměstnanou matku samoživitelku, takže jsem s malým trávila docela dost času. Řekněme, že jsem si naostro vyzkoušela radosti a strasti rodičovství. Chyby a problémy prvorodiček jsem si odbyla na juniorovi. A věděla jsem, že chci mimino. Že jsem připravená.
Navíc jsem děvče rozumné, takže jsem sice usoudila, že jsem připravená, ale taky jsem nebyla blbá a byla jsem nezletilá, takže vlastní mimino muselo počkat.
Přesto jsem brigádně hlídala dětičky, rozněžňovala se nad každým kočárkem a tiše záviděla spolužačce (jinak všemi odsuzované) kterou přestal gympl bavit a tak šla a otěhotněla. Dneska má dva malé školáky, spokojený život a všechno na háku.
Kolem dvaceti jsem se s tehdejším partnerem dohodla, že se o dítě pokusíme. Později se ukázalo, že to nebylo nejchytřejší, protože jsme si oba (ať už vědomě, nebo nevědomě) představovali, že to vyřeší partnerské problémy. Miminko se nám nakonec nepodařilo a já mu s úlevou dala vale,on mi zato po sobě nechal obrovské dluhy, které jsem jako studentka splácela ještě dva roky. A mohla jsem se utěšovat tím, že spolu naštěstí nemáme to dítě. Jenže v duchu mě to hryzalo. Pořád víc a víc... Miminko, miminko, miminko... Hned, hned, hned...
Byla jsem naprosto přesvědčená, že bych dítě zvládla i sama. Ostatně měla jsem ten nejlepší vzor. Moje máma je samoživitelka tří dětí a zvládá to skvěle. Sice má slabší chvilky, ale kdo ne.
V duchu jsem si představovala jaké by to bylo mít dítě jen tak. Sama. Jenže nejsem zatrpklá karieristka, která muže nepotřebuje a feminismus se, podle mě, zvrhnul v něco velmi velmi ošklivého. Já muže možná nepotřebuji, ale chci.
Chtěla bych aby tady pro moje děti byl mužskývzor. TEN táta, který bude jako z románu,nebo filmu. A pak jsem ho našla.
Nejlepšího muže na světě. Toho o kterém vím, že bude nejenom skvělý manžel, ale i perfektní otec. Našla jsem takového muže, který děti dokonce sám chce a přivádí na tohle téma řeč.
A tak moje mateřskými hormony zmítané tělo volá Ano! To je ono! Pojďme na to! Udělejme si děti. Celý houf dětí. Udělejme si fotbalovou jedenáctku., moje racionální mysl namítá Hele, hele... Tak hodíme brzdu, jo? Je vám oběma dvaadvacet. Ty máš před sebou pořád ještě rok školy. Děti z lásky nežijou. Děti chtějí jíst, spát v teple, mít si s čím hrát a po pár letech nejnovější iPhone.
A já si připadám jako kat, když tyhle veskrze logické argumenty opakuju před svým nejdražším. Protože on mi rozumí. Ví, že dítě chci nejvíc na světě, ale taky ví, že s mou rodinnou anamnézou se bojím, že i když dítě bude zdravé, tak mě se porodem rozhodí hormonální hladiny natolik, že už prostě nebudu stejná jako dřív. Už teď se pozoruju, jestli se mi náhodou neprojevuje cukrovka, rakovina, nebo schizofrenie. A nechci být tak sobecká abych tohle přenášela na miminko. Největším strašákem je pro mě schizofrenie. Tu máme v rodině dlouho. U žen s genetickým předpokladem je nejvýraznějším spouštěčem právě porod a mateřství. A já si nechci pořídit dítě, těšit se na něj, pojmenovat ho a zařídit mu pokojíček, když pak nebudu psychicky schopná se o něj postarat.
Logicky se nabízí i adopce. Kojenecké ústavy jsou přeplněné, o ty děti se nemá kdo postarat, často je ani nechce. Nebudu zapírat o adopci jsem přemýšlela, dokonce jsem se pro ni i rozhodla, ale měla jsem to v plánu až po třech, nebo čtyřech vlastních dětech. Abych někomu pomohla k lepšímu životu, ne abych si tím ulehčila svůj a rozhodně se odmítám připravit o těch údajně nejkrásnějších děvět měsíců v životě ženy.

Tak mi teď nezbývá, než znovu a znovu porovnávat pro a proti. Nebo se prostě na všechno vykašlat a risknout to.
Vždyť ty nejracionálnější argumenty už jsem utloukla. Než se nám to podaří a miminko se narodí budu mít poškole(a pak se taky dá přerušit, že? myslím studium). Muž pracuje, já mám taky něco odpracováno a na daních a pojistném už jsem nějaké kačky státu odvedla, takže mám nárok na rodičovskou podporu vyšší než je minimum. Takže dítě hlady strádat nebude. Bydlení máme svoje. Máme dostatek babiček i dědečků, kteří by teoreticky mohli pomoci (jsa oba z rozvedených rodin, máme dokonce nadbytek babiček a dědečků).
Tak si říkám vzal to čert.
Uděláme si miminko.
Třeba i tu fotbalovou jedenáctku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 K. K. | E-mail | Web | 5. července 2016 v 17:12 | Reagovat

Ještě furt jsem nedošla do fáze, kdy bych dítě plánovala (byť třeba do vzdálené budoucnosti) a nevím jestli se to změní a často se u ostatních divím, že si pořizují mimina (už jsem se dostala do věku, kdy na tom není nic divnýho, ale i tak se tomu furt divím :D).

Já nevím, z tvého článku mám pocit, že jsi jedna z mála, která do toho jde s rozumem.  Stejně dřív nebo později ho mít budeš, i za cenu tý hrozby schizofrenie, tak pokud už jste připravení, proč do toho nejít hned.

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 5. července 2016 v 18:36 | Reagovat

[1]: přesně tak, oceňuji to, že nad pořizováním dítěte přemýšlíš ze všech úhlů, to mě opravdu těší.

Hlavně, aby si byla s rozhodnutím spokojená :)

3 Čura Kura Čura Kura | E-mail | Web | 5. července 2016 v 22:20 | Reagovat

Za tohle zasloužíš obdiv. málo žen si uvědomuje, co to jsou biologické hodiny. Pro info, tenhle problém jsem celkem obšírně rozebral v článku http://pravdaskryta.blog.cz/rubrika/kdy-nemit-deti a potom i jako jistou teoretickou vizi v článku http://pravdaskryta.blog.cz/rubrika/genove-defekty.
Osobně ti doporučuji mít dítě co nejdříve. Čím budeš déle čekat, tím větší je šance na genetické vady.

4 Ježurka Ježurka | E-mail | Web | 6. července 2016 v 14:34 | Reagovat

Tak krásně pozitivní článek jsem snad ještě nečetla. Já bych ti doporučila nečekat na nic. Já už jsem babička, která má dospělá vnoučata a vždy jsem taky chtěla děti. Brzy. Podle mne je život bez dětí prázdný a k ničemu. Já vím, někdo mít děti nemůže, ale ty to určitě zkus a pak se uvidí. Dnes se pozná vada na dítěti už hodně brzy, to není jak za nás. My neměli tenkrát nic, ani byt, ani peníze, ale děti - to ano. Stačilo nám to a neměnila bych.

5 kocickanejkrasnejsi kocickanejkrasnejsi | Web | 12. července 2016 v 14:38 | Reagovat

[1]: Díky za podporu. Rozumím, že někdo děti prostě nechce, nebo se na ně necítí, i to rozhodnutí.

[2]: Děkuju, myslím, že budu. :-)

[3]: To rozhodně jo. Děti jsem vždycky chtěla brzo. Nejenom kvůli genetickým defektům, ale mladá matka má víc energie a nervů na to zvládat to. Aspoň podle mě. Starší maminy zase ale mají ten zdravý nadhled.

[4]: Děkuju za krásný komentář. :-) Myslím, že takhle se vypsat mi pomohlo. A hlavně ta podpora. :-) Ta pomáhá nejvíc. Upřímně jsem ráda, že mám kolem sebe hlavně lidi, kteří tomu rozumí a podporují mě v tom. I když jsou i takoví, kteří si klepou na čelo a říkají, že jsem se zbláznila. Ale důležitý je co si o tom myslím já a můj muž.

6 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 13. července 2016 v 21:16 | Reagovat

Kdybyste si dělali fotbalovou jedenáctku, tak klobouk dolů. To se dneska nedá finančně utáhnout (hlavně potom v pubertě- děti potřebují jíst- hodně a dlouho, hlavně kluci). Zkus se poradit s lékaři, aspoň si vyslechnout jejich názor, jestli je si udělat miminko dobrý nápad nebo ne. Pak se stejně můžeš rozhodnout sama. Jsi svéprávná a dospělá. Máš partnera, který do toho chce jít s tebou a je seznámen s riziky. V tomto ohledu snad není co řešit. Takže, jak to bylo v tom francouzském filmu o stvoření světa? Jo, "milujte se a množte se" :D

7 Holoubek Holoubek | E-mail | Web | 22. srpna 2016 v 15:53 | Reagovat

Láskyplnost z tohoto článku vyloženě sálá!

8 ad-mama-jaga ad-mama-jaga | 24. srpna 2016 v 19:28 | Reagovat

Co se týče té schizofrenie, byla bych v klidu. Praštěná jsi stejně už teď. Chápu tvoje strachy, babička je ovšem unikát a třebaže její nemoc spojujeme s porodem, resp. s horečkou omladnic, kterou prodělala a která asi byla spouštěčem, hlavním důvodem její choroby bylo to, že ji dlouhá léta nikdo s tím problémem neléčil a nepomohl. Takže možná stojí za to upozornit, že přestože babička takový problém má, dokázala ho celé ty roky zvládat - její inteligence je nesporná a schopnost postavit se tomu všemu byla obrovská, protože s tím bojovala sama. Kdyby našla v té době kvalitní odbornou pomoc, dneska by byla naprosto bez problémů, tomu věřím. I tvoje matka je dost magor, jak víš, a přestože tvůj otec - o ní hovoříc - dokázal vytvářet rozmanité diagnózy, schizofrenií netrpí. A když netrpím já, proč bys měla ty? Když jsem ti odfiltrovala 3/4 babiččiny genetické zátěže? Taky bys mohla být ze 1/4 po dědečkovi rapl, když už jsi po něm, po babičce (a potažmo tedy po mně) zdědila smysl pro humor. A po Kabeláčích budeš alkoholička. Jupí! Hezký večer Ti přeje Tvoje maminka :-)

9 Kočička Kočička | Web | 25. srpna 2016 v 9:24 | Reagovat

[8]: Má milá maminko, přesvědčila jsi mě. Vnoučata ti uděláme ještě dneska večer. :-D :-D :-D A ihned po šestinedělí ti je tak na deset let půjčíme aby sis jich taky řádně užila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama