Bloguju, protože...

26. července 2016 v 9:49 |  Fejetony
Odmalička jsem měla problém. Se čtením a psaním.
Coby dítko s diagnozou ADHD mě vyhnali ze školky v pěti letech a odsoudili mě k potupnému doživotnímu vysvětlování: "Já jsem šla do školy o rok dřív, tak proto jsem mladší. Proč? Protože jsem byla hyperaktivní génius."
Budiž, génius možná ne zcela, ale číst jsem se naučila ve čtyřech letech a psát poměrně záhy potom.
A tím se zpečetil můj osud. Moje prokletí vtištěné mezi řádky slabikáře a ukryté v inkoustu prvního plnicího pera.
Já totiž miluju psané slovo.
Už jsem tady někde na blogu sdílela svůj starší článek o tom, jak těžký je život s diagnózou bibliofila. Ale kombinace nutkavé potřeby číst a nutkavé potřeby psát je naprosto příšerná.
Sešity a písanky popsané poznámkami po okrajích, vytrhané listy plné básniček, povídek, konceptů těch skvělých knih, které jednou napíšu (nejstarší má na sobě datum 6. 1. 2000 a je to drama o ztraceném králíčkovi, co se nakonec vrátí k mamince domů). V knihovně jsem se hádala s knihovnicí, neboť jsem jako dítko do patnácti let měla odepřen přístup do dospěláckého oddělení, ale právě tam se povalovali klasikové ruské literatury, po kterých mé srdéčko prahlo.
Na gymnáziu, kam mě vyhnali v deseti letech, to nebylo o nic lepší. Jenom jsem měla v batůžku víc papírů poprasných básničkami, povídkami a koncepty těch skvělých knih, které jednou napíšu. A přidaly se k tomu i dopisy spolužačkám, posílané po třídě podlavicovou poštou, plné podstatných filosofických otázek jako Myslíš, že už má Vojta holku? A co ten čtvrťák co se ti líbí, už víš jak se jmenuje?. A taky jsem se víc hádala s knihovnicí, protože už mě sice pouštěla do dospěláckého oddělení, ale já knihy vracela po okrajích popsané mými poznámkami.
Gymnázium bylo taky mé první střetnutí s blogosférou. Všichni chtěli blog. A protože to bylo docela jednoduché, všichni taky měli blog. Včetně mě. Adresu už si ani nepamatuju. Tedy... Adresy... Těch blogů totiž bylo asi pět. Myslím, že jsem si představovala, že to budou všechno deníky mého fascinujícího života a nejpozději do pěti let mě tak objeví nakladatelé, kteří ve mě rozpoznají druhého Kerouaca a já se tak v patnácti stanu nesesaditelnou královnou českého spisovatelského nebe - Třes se, Vieweghu!
Smutně konstatuji, že jsem se většinou nedostala ani k prvnímu článku. Blogy jsem pozakládala, s láskou nacvakala předvolené designy a pak na ně zapomněla, nebo jsem dospěla k názoru, že můj život není natolik zajímavý aby stál za zvěčnění.
A tak jsem na dlouhé roky blogy opustila. Na tuto platformu jsem zanevřela, jako by právě blogosféra mohla za to, že se ze mě nestal ještě před získáním občanky slavný psavec.
Vrátila jsem se k blogování až na vysoké. Zvláštní, doba kdy většina blogů zaniká, protože na ně autoři nemají čas a já si zakládám nový. Původně to byl spíš virtuální šuplík, kam jsem archivovala všechny svoje povídky, básničky a koncepty budoucích knih. Můj vztah s elektronikou je totiž spíše odtažitý a počítače se mi mstí za všechna příkoří tím, že se prostě čas od času rozbíjejí. S železnou pravidelností co dva roky. Neopravitelně. Navždy.
A já tak vždycky přijdu o všechny své literární pokusy a výplody své choré mysli.
Mám sice ještě pečlivě uschovanou bednu od banánů plnou cárů papíru popsaných mými básničkami, povídkami a koncepy budoucích knih, ale tu sebou z logických důvodů nemůžu všude nosit, abych dokázala případným lovcům talentů, že to právě já jsem ta nová hvězda na kterou čekají.
A tak mám blog. Abych se vypsala. Abych si to zarchivovala. Aby se na to třeba někdy někdo i podíval. Ale hlavně abych mohla nonšalatně nad dvojkou červeného poznamenat: "Ach ano, moje spisovatelská kariéra už je a dobré cestě, momentálně dopisuji svůj první román, ale abych se odreagovala, tak si vedu blog. Zde je jeho adresa."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johnny Johnny | Web | 26. července 2016 v 10:01 | Reagovat

Tak nejak to je. Keď má človek desať rokov, verí, že jedného dňa dobije svet. Keď má 16, zostáva mu veriť, že sa mu splní aspoň tých pár reálnejších snov. Bojím sa, čo bude ďalej... Inak, prvý román "ktorý ja jedného dňa napíšem" vznikol, keď som mal 10 a bol o mužovi, ktorého posadol démon a zavraždil svojho najlepšieho kamaráta. :D Bol som cool decko.

2 Anna Anna | Web | 26. července 2016 v 20:10 | Reagovat

[1]: Super... tak takový nápady mě míjely... Já jsem znechuceně zahlížela na svoje spolužačky, které hltaly dívčí románky, s tím, že jim dokážu napsat lepší. Dokázala jsem. Každá dostala svoji novelku a já jsem si vysloužila poznámku Distribuuje spolužákům pornografii. :-D :-D :-D

3 Johnny Johnny | Web | 26. července 2016 v 22:26 | Reagovat

[2]: tak... ty si nad všetky pochybnosti tiež bola cool dieťa :D

4 kocickanejkrasnejsi kocickanejkrasnejsi | Web | 27. července 2016 v 17:09 | Reagovat

[3]: Dík, ráda si to myslím. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama