Nás je víc...

28. dubna 2016 v 10:35 |  Fejetony
Máme problém. Nevěřila jsem tomu, ale máme fakt velký problém. Máme doma malého devítiletého chlapečka. Můj malý bráška. On ale není ten problém. Možná by bylo lepší vzít to od začátku.
Když se pižďuch narodil bylo to super. U nás doma je to tak trochu beztatínkovská zóna, takže bylo jasný, že chudák dítě bude mít hlavně ženské vzory. Máma se navíc musela brzo vrátit do práce aby se o nás mohla postarat, takže se o malého staraly tety chůvy, já a vrcholně unavená mamina. Tímto vzdávám dík všem svobodným matkách v čele s mojí matkou, protože zvládají neuvěřitelné množství práce a většinou na jedničku.
Bráchu tedy vychovaly ženy (připomíná mi to slavnou hlášku z Němého Bobeše. "...Vychovaly ho srny."). Vyrostl z něj hodný, modrooký bloňdáček, který si nesmírně rád hrál s holčičkama, nemluvil sprostě (Věřte mi strávila jsem spousu času tím, naučit ho sprosťačit... Nechtěl!), těšil se do školy a byl velmi chytrý a vnímavý. Sice si uvědomuju, že zním jako hrdá matka s mozkem zatemněným hormony, ale protože jsem jenom sestra, tak si myslím, že určitou dávku objektivity jsem si zachovala.
Do školy nastoupil plný nadšený a očekávání. Nastoupil na stejnou základní školu, kam jsem před sto lety chodila i já. Mám jenom ty nejlepší vzpomínky. Naučila jsem se tady mít ráda školu, naučila jsem se psát a číst (takže vlastně jsem si navykla na svou budoucí životní náplň už na prvním stupni), naučila jsem se, že klukům se milostné dopisy neposílají a když už ano, tak se nepodepisují! a naučila jsem se písničku o tom jak nám dupou králici. Prostě kvalitní životní základ.
Už ve školce jsem ho připravovala na to, že ve škole to bude super. Že tam najde hromadu kamarádů, se kterýma bude moct chodit ven, naučí se číst a počítat a pokud bude mít štěstí tak i kouřit na záchodech.
I nastoupil náš chlapeček na základní školu. Naučil se číst, počítat, žel na kouření nedošlo. Našel si i pár kamarádů, většinou chlapečků z našeho vchodu, nebo okolních paneláků. Všichni ti jeho kamarádi jsou o trochu starší než náš mrňavec.
Přemýšlela jsem proč. A když postoupil do druhé třídy, zjistili jsme to. Oni ho totiž jeho spolužáci trápí.
Petr je totiž trochu zvláštní a asi za to můžu já a máma. Vychovali jsme ho tak aby se choval slušně, nenadával, nepral se, zajímal se o svět a lidi kolem sebe a vlastně jsme ho tak asi vydělily z kolektivu stejně starých dětí.
Chlapečci ve třídě se mu vysmívali, pošťuchovali ho a nechtěli si s ním hrát. Ukázalo se, že nejhůř se k němu chová jeden tlustý hošík, který navíc dostává špatné známky a neumí se chovat, takže se rozhodl, že bude aspoň vtipný a bude vtipný tak, že bude trápit našeho kluka. Přidal se k němu ještě jeden brýlatý rachitický hoch, který vycítil šanci jak se stát taky populárním a začli.
Původně slovní útoky a neškodné pošťuchování, paní učitelka přehlížela. My jsme malému říkali, že si jich nemá všímat a paní učitelce jít bonzovat, jenom kdyby to přesáhlo únosnou mez. Chvilku to fungovalo, ale pak nám začaly chodit prapodivné poznámky. Nikým neviděn strčil spolužačku až se narazila o dveře. Nahlásil ho spolužák. To byla první známka toho, že je něco divně. Kluk vychovaný dvěma babama a to tak aby holkám neubližoval, pomáhal a choval se k nim hezky. Že by takový klučík jen tak bezdůvodně narazil spolužačku na dveře?
Začali jsme se pídit. Paní učitelka nám nebyla schopná říct, co se stalo, protože to neviděla. Věděla jenom, že jí to přišel naprášit ten malý buřtík, který našeho ťuňťu nemá rád.

V tento moment je vhodné poznamenat, že jsem zaujatá. Pochopitelně. Někdo mi trápí brášku, kterého jsem si vypiplala a starala se o něj. Učitelka, která by to měla vyřešit si ulehčuje práci a přivírá oči. Jsem zaujatá.

V půlce druhé třídy se to málem vyřešilo, máma se s prckem odstěhovala do Prahy. Začal chodit do školy tam. Děti ho braly jako buráka z Moravy a chovaly se v některých případech líp a v některých případech hůř. Jeden chlapeček, který sse k němu choval nejhůř jenom tak tak unikl strašlivé pomstě z mé strany. Když už trápení přerostlo únosnou mez, došla jsem si do školy, že z něj vytřepu duši. Shodou okolností tam přišla i maminka onoho malého tyrana. Předvolala si našeho kluka a svého kluka a oběma oznámila, že tak jak to fungovalo doteď už to fungovat nebude. Že jestli bude její syn našeho trápit, tak zažije peklo. Našemu pak řekla, aby v případě jakýchkoliv problémů přišel a řekl jí to, že ona už se o to postará. Uznávám - tato paní je mojí hrdinkou. Pěkně jsem jí poděkovala a odšupajdila domů s tím, jak se to pěkně vyřešilo.

Žel, máma v Praze nezůstala a vrátila se s juniorem na rodnou hroudu. Nastoupil do své bývalé třídy a celý kolotoč trápení začal nanovo. Akorát hůř.
Za dva malé tyrany se postavila celá třída. Ne, že by se přímo zapojovali do týrání, ale mlčky souhlasili. Nikdo se za juniora nepostavil. Paní učitelka celou událost přehlížela, i přes opakované žádosti naší matky aby se celá věc prošetřila.
Nakonec to skončilo u paní ředitelky. Ta velmi ochotně slíbila, že se o celou věc požádá, jenom aby se hlavně celá věc nedostala na školskou správu. Máti mluvila i s maminkou onoho tlustého tyrana. Z celého rozhovoru vyplynulo nehynoucí přesvědčení oné maminky, že za to může kdokoliv jiný, jenom ne její chlapeček.
Teď řešíme. Já jsem se velmi aktivně pokoušela dítě naučit nadávat, prát se, nebo se aspoň bránit. Nechtěl. Začal nám koktat, do školy kam dřív chodil rád se teď netěší, učení, které zvládal levou zadní mu dělá problémy. A paní učitelka nic nedělá.
Nechápejte mě špatně. Učitel je velmi záslužná profese. Já bych ji dělat nemohla ani náhodou. Obdivuju lidi, kteří mají schopnosti na to, dětem předávat vědění a vzbuzovat v nich lásku ke škole a zároveň je rozvíjet a pečovat o ně. Takových učitelů si nesmírně vážím. Holek co pajdák vystudovaly protože to "bylo nejlehčí se tam dostat" a pak se nechaly upíchnout na prvním stupni ze stejného důvodu, ty bych ze školství hnala dubovou holí.
Řešíme to, chodíme do školy na sedánky s paní učitelkou, paní ředitelkou, školní psycholožkou, co dětem vysvětluje, proč je důležité být kamarádi. A dítě je nešťastnější a nešťastnější, protože to trápení se přesunulo z přestávek ve třídě na trápení před školou po vyučování, kde už paní psycholožka nezasáhne, protože to už "není v jejích kompetencích".

A já se nemůžu zbavit dojmu, že kdyby namísto psycho canců o kamarádství a úctě, někdo těm trapičům vlepil pár facek, příště by si to sakra rozmysleli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Holoubek Holoubek | E-mail | Web | 22. srpna 2016 v 15:33 | Reagovat

Děti jsou zlé... A někteří šéfové taky.
Tvůj názor na učitele sdílím. Více učitelů z přesvědčení a nadšení, méně z donucení!

2 Kočička Kočička | Web | 23. srpna 2016 v 11:29 | Reagovat

[1]: Jsou. Některé. Utěšuje mě jenom vědomí, že ty chytré z toho snad vyrostou, těm hloupým už nic a nikdo nepomůže.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama