Schůzka

2. září 2015 v 22:29 |  Povídky
Seděl v kavárně u prázdného stolku. Servírka se ho již několikrát přišla zeptat, co si dá, ale vždycky odešla s nepořízenou. Vypadal, že na někoho čeká. Upravený muž ve středním věku, na sobě měl šedý oblek. Modré oči, kdysi černé vlasy už mu začínaly na spáncích šedivět. Koukal se kolem sebe jako by někoho hledal. Občas se zamyslel a koutkem úst se pousmál. Kdykoliv se otevřely dveře, prohlédl si příchozího. Nikdo z příchozích ale k jeho stolku nezamířil.
Muž čekal.
Asi o patnáct minut později se otevřely dveře a do kavárny vstoupila krásná žena. Upravená, elegantně oblečená, s jemným úsměvem na tváři. Zamířila okamžitě k jeho stolu. Muž se postavil, aby ji přivítal a široce se usmíval. I ona se usmívala čím dál tím víc. Zastavila se u něj, on natáhl ruce a zlehka sevřel její dlaň ve svých. Nepřestával se přitom dívat do jejích ocelově šedých očí.
Pozdravili se beze slov pouze pohledem a on jí pokynul k volné židli, kterou galantně přidržel, aby se mohla pohodlně usadit.
Posadil se naproti ní, a když vytáhla z kabelky krabičku cigaret, natáhl se, aby jí připálil. Kývla na znamení díků, opřela se a dlouze potáhla z cigarety. V okamžiku k nim přispěchala servírka pro objednávku. Pohlédli si do očí, oba se usmáli a muž objednal dvě kávy. Jednu s mlékem a druhou černou. Když servírka odešla vyřídit jejich objednávku, oba se opět mlčky opřeli a dívali se jeden na druhého. Muž si svoji společnici pečlivě prohlížel. Přejížděl pohledem po linii vlasů nad čelem a všiml si, že i přes pečlivě nanesený přeliv na některých místech prosvítají šedivé pramínky. Ani téměř profesionálně nanesený make-up nedokázal beze zbytku překrýt jemné vrásky, které se jí dělaly kolem očí. Stružku ňader zakrýval hedvábný šátek uvázaný napohled nedbale kolem krku. Vzpomněl si, že dřív nosila dlouhé šňůry skleněných korálků, které mizely mezi jejími prsy. Ale zub času nahlodal i její kdysi nádherné tělo. Stále byla velice štíhlá, bylo vidět, že o sebe dbá. Ale svaly ztratily dřívější pevnost a pružnost, na rukou vystoupily modravé žilky a drobné vrásky pokryly její krk a dekolt.
Všimla si, že si ji prohlíží a odkašlala si. Když se jí znovu podíval do očí, zeptala se:
"Jak se ti daří?"
"Dobře, děkuji. A tobě?" odpověděl.
"Nestěžuju si." usmála se na něj.
Možná že by v rozhovoru pokračovali, ale přišla servírka a přinesla jejich objednávku. Před oba postavila šálky s horkou kávou černou jako půlnoc, ženě k šálku přistrčila ještě konvičku s mlékem. Když odešla, oba se natáhli po cukřence a jejich ruce se letmo dotkly. Podívali se po sobě a rozesmáli se. On jí pokynul, že si má nabídnout jako první, osladila si proto kávu a cukřenku podala jemu. Zatímco on sladil, nalila si do svého šálku štědrou dávku mléka. Oba se pomalu napili a muž si všiml, že tentokrát si ho prohlíží ona. Opatrně, tak aby si nevšimla, se narovnal a vtáhl břicho. Ne, že by byl tlustý, ale i na něm byly postupující roky znát. Přestože měl stále ještě dost vlasů, jako by se mu postupně začínaly stěhovat pryč z čela, někam na temeno a spánky. Oči míval unavené a víčka rok od roku těžší. Taky býval častěji unavený. Ale tyhle každotýdenní schůzky mu dodávaly energii a chuť do života. Těšil se na ni, jak ji uvidí přicházet, jak se usmívá, jak ucítí teplo její dlaně v své. Těšil se na to, jak si spolu vypijí kávu a ona vykouří svoje dvě cigarety, nikdy ne víc, protože věděla, že jemu kouř vadí. Vzpomněl si na jejich první schůzku, asi měsíc po smrti jejího manžela. Přišla, upravená a elegantní, ale i přes všechen půvab působila prkenně, jako by ji všechno jednání stálo strašně množství energie. I tehdy se usmívala, ale cítil, že se do úsměvu musí nutit. On ji chtěl povzbudit a dát najevo svoji účast, ale nenapadala ho vhodná slova, obvyklé fráze mu zněly vyčpěle a neupřímně. A tak mlčeli. Zatřásl hlavou, aby přestal snít a vzpomínat. Na co myslet na nešťastnou, když před ním sedí živá, z masa a kostí, a šťastná. Zamíchal kávu a upil. Podíval se na svoji společnici a bezděčně se usmál. Vždycky byla krásná, nejkrásnější. A nikdy ho nepřestalo mrzet, že si vzala jeho nejlepšího kamaráda. I když to na sobě nedal znát. A s postupujícím věkem jako by byla hezčí a hezčí.
Upil ze svého šálku a všiml si, že ona se ještě své kávy ani nedotkla. Vždycky čekala, až jí vystydne. Studená káva je na krásu, řekla mu jednou se smíchem. Všimla si toho, že ji pozoruje a uhnula pohledem. Ale nevydržela to a koutkem oka se na něj znovu podívala. Jen na něj mrkla a zase se dívala bokem. Zdvihla ruku a jemně si začala natáčet pramen vlasů, nevěděl, jestli to dělá záměrně nebo bezděky. Líbilo se mu to. Mlčeli. Znali se dlouho a za ty roky si rozuměli i beze slov. Servírka se čas od času přiblížila k jejich stolu a zeptala, zda něco potřebují, ale muž ji vždy gestem naznačil, že je vše v pořádku.
Dopili svoji kávu a ona se znovu natáhla po krabičce cigaret, on vzal zapalovač a opět jí galantně připálil. Vždy u sebe nosil zapalovač, přestože nekouřil a kouř z cigaret mu byl protivný. Nosil zapalovač, aby jí mohl připalovat. Kouřila pomalu a nepatrně mhouřila oči před stoupajícím dýmem. Díval se, jak vkládá cigaretu do úst, zdlouha potahuje, až se konec cigarety rozzářil oranžovým světýlkem. Pak mírně zvedla bradu a vyfoukla dlouhý sloupec dýmu. Ještě než se stačil rozptýlit po okolí, vtáhla část kouře zpět do plic a krátce zadržela dech. Nakonec vyfoukla všechen dým z plic a celou tu sestavu opakovala. Dokouřila a zatípla nedopalek do popelníku. Pohlédla muži do očí a chvilku ho s úsměvem pozorovala. On pohledem neuhnul a také se usmíval. Ani jeden pohledem neuhnul, dokud k jejich stolu opět nepřišla servírka, aby odnesla jejich hrnečky. Požádal ji o účet. Když jej přinesla, zaplatil a nechal jí spropitné. Své partnerce odsunul židli a nabídl jí ruku, aby mohla pohodlně vstát. Venku bylo teplo a ona neměla žádný kabát, který by jí přidržel, což ho mrzelo. Když se oblékala, vždycky si odhodila vlasy na jednu stranu a on se tak aspoň na milou chvilku mohl kochat linií jejího krku. Takhle jí alespoň nabídl rámě a vyšli společně před kavárnu. Stále mlčeli. Ne proto, že by si neměli co říct, ale protože mluvit nepotřebovali. Před kavárnou jí opět stiskl ruku a podíval se jí do očí. Ona mu jeho vřelý pohled oplatila jemným úsměvem a zeptala se:
"Příští týden?"
"Ano." vydechl muž měkce a díval se za ní, dokud nezmizela za rohem.

Srpen 2015
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama