Štědrý večer

3. ledna 2015 v 2:18 |  Povídky
Byl Štědrý večer. Dívka, vlastně už mladá žena, ležela v posteli. Dlouhé vlasy měla ledabyle svázané do ohonu, pramínky jí stejně visely kolem obličeje a lepily se jí na ústa. Na sobě měla flanelovou košili s dávno vybledlým vzorkem. Byla velice hubená, bledá. Kdysi dávno se pokoušela svůj vzhled oživit trochou líčidel, ale rezignovala. Kruhy pod očima se jí stejně nikdy zamaskovat nepodařilo. Ruce křečovitě položené na peřině. Dívala se přímo před sebe.
Na židli u postele seděla žena, podle nápadně podobných rysů pravděpodobně matka té ženy v posteli. Kdysi bývala nejspíš velmi krásná, ale léta jí vepsaly do rysů hodně krutosti. Z její tváře ostře vystupoval orlí nos se zarudlým chřípí. Byla pečlivě nalíčená. Na druhé straně stál pár. Muž a žena, oba ve středním věku. Oba mlčeli a zírali do podlahy. On ztěžka dýchal a z jeho dechu čpěl laciný rum, ona plaše pomrkávala a kdykoliv se její muž pohnul, lekavě ucukla. Byli to dívčini strýc a teta.
V nohou postele sedělo dítě, mohly mu být asi čtyři roky. Nehtíkem vyrypovalo neurčitě obrázky do laku postele. Matka, sedící na židli, se jej nepokoušela napomínat, dítě ji stejně neposlouchalo. A ona než aby si přiznala, že ve výchově zklamala, raději hrdě prohašovala, že její syn je již v tak raném věku osobnost a originál.
V rohu pokoje v nepohodlném křesle klimbala babička. Stará paní, mohlo jí být tak kolem osmdesáti. Ta jediná měla dívku v posteli skutečně ráda, ale neměla už v sobě dost síly na to dát jí to znát. Byla těžce nemocná, dlouhá choroba jí pomalu brala energii.
Dívka ležící v posteli se bála pohnout. Měla velkou žízeň, ale sklenice s čajem ležela na stolku vedle její matky. Natáhnout se pro skleničku by znamenalo podívat se na matku. Dívka se matky bála. Nasucho polkla.
Její bratříček sedící v nohách postele se zavrtěl. Bolestivě jí přitom kopl do nohy, zajíkla se.
To jakoby probralo její matku.
"Co děláš?"
"Nic."
"Proč se trochu neposuneš? Nevidíš, že skoro upadl?"
"Omlouvám se." dívka se odsunula ke kraji postele.
"Jsi bezohledná, uvědom si to. Namísto pěkných Vánoc musíme trčet tady. Vánoce v nemocnici, myslíš si, že takhle mají vypadat šťastně a veselé?" Hlas její matky byl skřípavý a protivný. S každou větou mluvila rychleji, hlasitěji a hlas pomalu přecházel do fistule. Dívku z toho hlasu bolívala hlava a jako dítě si představovala, že takovým hlasem mluvívají čarodějnice.
"Nemuseli jste za mnou jezdit." odvážila se namítnout.
"Aby sis pak všude po nemocnici stěžovala, že jsme se na tebe vykašlali? To víš, abys nás pomluvila u sester a ty se na mně koukaly skrz prsty, až bych příště zase přijela."
"Vždyť víš, že já si..."
"Ale stěžuješ, vím to. Jsi nevděčný spratek. Kolik já jsem ti toho obětovala. Mládí jsem si kvůli tobě zkazila, musela jsem si vzít toho debila, který tě splodil. A ty jsi celá po něm, neschopná, líná jak veš, nic neumíš, nic nedokážeš, jenom se válet po špitálech." skočila jí matka do řeči se svou naučenou litanií.
"Debil, debil, debil, debil...." začal si prozpěvovat chlapeček, zatímco dál pokračoval v ničení postele. Matka ho nenapomenula.
"Ale to snad není nutné," ozvala se plaše dívčina teta. "Nikdo nemůže za to, že má zdravotní problémy a musí ležet v nemocnici."
"Ty se do toho nepleť." obořila se na ni matka "Ty, moje sestra a s ničím jsi mi nikdy nepomohla. Jenom jsi ji rozmazlovala. Tak se na to podívej teď. Slečinka se válí v posteli. Kdyby jí aspoň něco bylo."
"Ale vždyť jsi slyšela doktora..."
"Doktor, co ten o tom může vědět, nechá si nakukat bůhví co, odkejvá jí cokoliv jenom aby měl nemocnici plnou lidí. To znám tyhle šarlatány."
"Ale..." chtěla pokračovat teta, ale její manžel se najednou prudce napřímil a zařval: "Drž už hubu, kdo to má pořád poslouchat."
Teta sebou trhla, svěsila hlavu a mlčky poodstoupila trochu dozadu. Svého muže se bála. Neměli děti, protože on je nechtěl. Nechodila do práce, protože on tvrdil, že se o ně postará. Neměla žádné kamarádky, koníčky a svůj volný čas trávila beze zbytku s ním, protože on řekl, že se to tak patří. Její manžel pil. A svou ženu bil. A ona se mu nedokázala postavit. Protože její sestra, dívčina matka, jí kdysi řekla, že když muž ženu bije, je to vina ženy, že se o něj nedokáže pořádně postarat a dát mu co potřebuje.
Dívka se schoulila na posteli. Byla jí zima. Natáhla se aspoň pro sklenici s čajem, teď už bylo jedno, jestli se na matku podívá nebo ne.
"Co se stylizuješ?" osopila se na ni matka.
"Podívej se na sebe, děláš ze sebe chudinku, přitom se máš jako prase v žitě, ale za moje peníze, holčičko, to si pamatuj. Za moje peníze ty se tady můžeš válet. Ale počkej, já tě odstřihnu a uvidíme jak dlouho si potom vydržíš hrát na nemocnou. Budeš muset hezky makat. A to ty nezvládneš. Protože jsi stejně budižkničemu jako ten debil tvůj otec."
"Debil, debil, debil, debil, debil..." začal si opět prozpěvovat chlapec. Vyrývání do postele ho přestalo bavit, tak se vydal na prohlídku pokoje. Sklouzl z postele a vrhl se nočnímu stolku. Otevřel dvířka a začal bezmyšlenkovitě vyhazovat všechny věci, které tam dívka měala uloženy. Pletení, několik knížek, časopisy, blok a tužku, brýle, nabíječku na telefon a balíček kapesníčků.
"Mohl bys toho nechat." obrátila se k němu dívka prosebně.
"Toho dítěte si nevšímej, nedělá ti přece nic špatného." zaječela její matka "To je hned vidět jaký jsi sobec."
Dívka se odmlčela, dívala se před sebe a ruce natažené na peřině křečovitě svírala v pěst.
Matka se na ni chvíli dívala, pak zavrtěla hlavou a znovu začala bědovat: " Co jsem komu udělala? Dcera kripl v nemocnici, stejně nemožná jako její otec, který radši utekl, než aby čelil svým problémům. Nikdo mi nepomůže, nikdo se nestará co se děje se mnou. Já se musím starat o sebe, o malý děcko, kripla v nemocnici, nemohoucí babičku."
Stařenka pochrupující v koutě v křesle sebou trhla. "Copak se děje?" zeptala se tiše. Její hlas zněl jako když se muchlají staré noviny. S viditelnou námahou vstala z křesla a přešla k posteli na které ležela dívka.
"Copak, ty moje holčičko, cítíš se líp?" zeptala se vlídně.
Dívka k ní vděčně zvedla oči. Ve světle, které do pokoje pronikalo z ulice se zaleskly slzy. Zavrtěla hlavou. Babička ji něžně pohladila po noze a pak jí na kolena položila balíček zabalený v pomačkaném papíru. Stužka, kterou byl balíček převázaný se svezla ke kraji a téměř se rozvázala. Dívka se natáhla a dárek rozbalila. Do klína jí vypadla ošoupaná knížka v roztrženém papírovém přebalu. Sbírka básní. Na první straně bylo jméno Emily Dickinsonová. Neumím tančit po špičkách.
"Děkuju babičko. Je moc krásná."
"Ta byla moje. Když jsem byla stará jako ty byla jsem moc romantická. A tahle básnířka psala krásné básně. Byla trochu bláznivá, ale i přesto psala moc hezky."
Dívka se usmála. "Já taky píšu, víš?" řekla plaše.
Než stihla babička cokoliv říct, ozvala se znovu dívčina matka.
"No to je pěkné. Tak ona nic neumí, nic nedělá, válí se v nemocnicích a ještě si píše blbosti. Co kdybys zkusila dělat konečně něco užitečného? Vždyť jsi stejné budižkničemu jako tvůj otec, není divu, že odešel. Jsi ten největší omyl v mém životě. Svůj čas trávíš v pitomých představách, s hlavou zabořenou do nesmyslných básniček." S těmito slovy se natáhla po knížce, kterou dívka dostala od babičky a dosud křečovitě svírala v náručí. To byla poslední kapka. Dívka začala křičet.
Křičela, plakala, vlasy se jí lepily na obličej. Křičela bez rozmyslu. Slova, která nedávala smysl. Trhla sebou dozadu a tvrdě se uhodila do hlavy o rám postele. Ale to jí bylo jedno. Začala kopat a mlátit kolem sebe rukama. Zatínala zuby a trhala celým tělem. Jako by ji zachvátila jedna veliká křeč, která postupovala od prstů na nohou celým tělem až do týla. Knihu, kterou doteď svírala najednou zahodila. Nedívala se kam ji háže, prostě s ní vší silou hodila a doufala, že trefí svoji matku.
Ozvala se tupá rána jak kniha narazila do zdi. Jako by to byl pokyn shůry dívka přestala křičet. Klaply dveře a do pokoje vběhla vyděšená sestra.
"Stalo se něco?"
Dívka zavrtěla hlavou.
Sestra prošla pokojem, otevřela okno a podívala se na dívku, která se choulila na posteli a snažila se vypadat co nejmenší.
"Píchnu vám něco na uklidnění, ano? Takhle na Vánoce byste neměla být sama."
"Knihu." zašeptala dívka. "Podala byste mi tu knihu? Bude někde na zemi u stolku. Musela mi vyletět z ruky."
"Knihu?" podivila se sestra "Ale tady žádná není." Přešla k posteli a upravila dívce peřinu. Při té příležitosti nenápadně zkontrolovala popruhy, kterými byla připoutaná k posteli. Nepřestávala na dívku potichu hovořit: "Hned jsem zpátky s těmi léky. Můžu vám ještě něco přinést? Opravdu ne? A co maminka? Ozvali se vám? A vy jim nechcete zavolat? Proč ne? Na Vánoce by vážně nikdo neměl být sám."

Prosinec 2015
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama