Mám problém

3. ledna 2015 v 2:30 |  Fejetony
Přiznávám, jsem závislá. Na čtení.
Hodně dlouho jsem si svou závislost nepřipouštěla, popírala ji, ignorovala. Ovšem když jsem poosmé během jednoho dne zakopla o obrubník, protože jsem nekoukala na cestu, ale do nového Pratchetta, uvědomila jsem si, že je něco špatně.
Doma jsem si sedla, odložila knihu na hromadu rozečtených knih vysokou asi sedmdesát centimetrů a zkoumala jsem příznaky.
Když se ráno probudím nacházím vedle sebe na polštáři knihu? Ano.
Když jedu MHD, jdu po chodníku či chodbě, čtu? Ano.
Jakmile najdu volnou chvilku, čtu? Ano.
Když nemám volno, čtu? Ano.
Po bytě chodím s knihou a v každém pokoji mám jednu rozečtenou? Ano.
Musím mít najednou rozečtených pět až šest knížek, abych z nich měla požitek? Ano.
Když jsem na delší cestě (třeba ve vlaku do Prahy) a nemám nic na čtení, zmocňují se mně úzkostné stavy, které mě nutí přecházet po vagónu a číst hlášení ČD, tupé nápisy sprejerů, varování ohledně záchranné brzdy…? Ano.
Když jsem delší dobu mimo domov, beru si s sebou dva kufry plné knih, zatímco oblečení naskládám do školní tašky? Ano.
Nic naplat, musela jsem si přiznat, že vykazuji klasické symptomy závisláka.
Tak jako alkoholikovi jeho vášeň pomalu a postupně ničí kariéru a osobní život, mě ten můj ničí knihy.
Moje známky šly o stupeň dolů, protože jsem v hodinách radši četla pod lavicí, než koukala na tabuli. Řešení tohoto problému je nasnadě, nemusím koukat na tabuli, stačí věnovat pozornost učebnici. V té se dá kupodivu taky listovat a začíst se do "zajímavých pasáží".
Do kina, do hospody, na mejdan, tam všude s sebou v tašce tahám knihy. Zapomenu kde jsem, pohroužím se do čtení a nějak si nevšimnu, že v kině se zhaslo, kamarád na mě už půlhodiny mluví a zve mě na pivo anebo že všichni se zvedli šli tančit a já dál sedím na zemi zkroucená u knížky a ohlušovaná naplno puštěnou muzikou, které mi zní jako slabá zvuková kulisa. Do divadla knížky netahám , ne proto, že bych nechtěla, ale prostě proto, že je nenarvu do tak malé kabelky.
Po ulicích, nebo školních chodbách chodím prakticky poslepu. Nevnímám, neslyším. To že jsem někomu dupla na kuří oko zaregistruji až poté co mě dotyčný počastuje pár vybranými adjektivy. Pokud jsem to udělala i vám, omlouvám se, ale mějte slitování, jsem závislá.
Mám důvodné podezření, že si revizoři v trolejbusech myslí, že jsem hluchá. Několikrát jsem je totiž přistihla jak přehnaně artikulují a snaží se znakovat, když na mě mluví. Asi proto, že když mě kontrolují, musí mi na rameno klepat několikrát. A pak mi ještě zamávat pod nosem průkazem.
Ale snažím se léčit.
V hodinách už nečtu. Na chodbách a ulicích si radši pustím "empétrojku". Na mejdan a do hospody radši tahám kamarádky abych si měla s kým povídat a nelákalo mě čtení. Do kina pro jistotu ani nechodím. Po malých dávkách si snižuji přísuny čtiva. Dvě stě stran za den. Sto padesát a tak dále. Oproti původnímu stavu cca tisíce stran denně je to rozhodně posun správným směrem.

Květen 2010
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama