Když ji miluješ, není co řešit...

20. ledna 2015 v 21:04 |  Povídky
Klap. Klap. Klap. Její podpatky vyťukávají na chodník rychlou kantátu. Je noc, spěchá domů, kde na ni čeká manžel a malá dcerka. Vím to, protože s ní chodím domů často. Každé úterý a středu, vždy ve 22:17 vystoupí z autobusu a zamíří k domovu. Jde rychle, kouká před sebe, snaží se nepoutat pozornost. Ne, že by musela. Zraky kolemjdoucích se k ní automaticky stáčejí. Vysoká, štíhlá, křehká. Její přísné kostýmky obepínají oblé boky, sako marně skrývá křivku nader, nebesky dlouhé nohy. Tohle všechno si sobecky přivlastnuji, když se, každé úterý a středu, stanu na několik krátkých chvil jejím stínem.
Několikrát jsem se odhodlával ji oslovit, ale co bych jí řekl? Tenhle způsob mi vyhovuje mnohem víc. Tiše ji doprovázím na její cestě z práce. Na několik okamžiků týdně je moje. Představuji si, jak se její horká kůže dotýká mojí. Jak mi její vlasy spadají do tváře. Jak se mi její nehty zarývají do zad. Cítím její dech, vůni jejích vlasů, chut jejích rtů. Slyším jak sténá moje jméno.
Ze rtů mi uteklo spokojené uchechtnutí. Na okamžik strnula a pak přidala do kroku. Zrychlil jsem také. Nemohl jsem dovolit aby mi zmizela z dohledu. Aby mě připravila o těch pár chvil, kdy jsem ji měl pro sebe. Její očividný strach mě rozčílil. Proč by se mě měla bát?
Rychle jsem se k ní blížil, natáhl jsem ruku a dotkl se jejího krku. Otočila se a upřela na mě vyděšený pohled. Chtěla se bránit! Mně! Vždyt já ji miluju! Rychle jsem ji chytil a druhou rukou zacpal pusu.

Dnes večer bude konečně moje.

Školní slohová práce, únor 2012
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama