Promiň, že jsem ti lhal, ale...

2. prosince 2014 v 23:34 |  Povídky
Opatrně za sebou zavřela dveře. Nechtěla aby se probudil. Ujistila se, že dveře do ložnice jsou zavřené a rozsvítila v kuchyni. Sedla si ke stolu a probírala letáky, které se nahromadily. Prolistovala je pečlivě, některé dvakrát. Dočetla, vstala a rozhlédla se po kuchyni. Nechtělo se jí jít hned do ložnice. Pečlivě opláchla mastný talíř a vidličku, které našla ve dřezu. Otevřela dveře na balkon a chvíli se koukala do tmy. Vytáhla z kapsy krabičku cigaret a jednu si zapálila. Ztěžka vtahovala kouř do plic a poslouchala vzdáleně znějící zvuky ulice. Klaksony. Šustot kol po asfaltu. Občasné zaskřípění brzd a cinkání tramvají. Pozorovala jak se cigareta v jejích prstech zkracuje. Jen co dokouřím, půjdu si lehnout, umiňovala si. Naposledy potáhla a nedopalek hodila z balkonu dolů. Pečlivě za sebou zavřela dveře a zamkla. V kuchyni se svlékla a oblečení nechala ležet vedle stolu na podlaze. Co nejpomaleji otevřela dveře do ložnice a protáhla se škvírou dovnitř, tak aby dovnitř vniklo co nejméně světla. On seděl u zapnutého notebooku a tiše se pochechtával. Občas stiskl některé klávesy.
"Ty ještě nespíš?" zeptala se opatrně.
"Za chvíli to začne." odpověděl.
"Co má začít?"
Namísto odpovědi se jenom zachechtal. Smál se dlouho, hlavu měl zvrácenou dozadu a v modravém světle obrazovky notebooku měl jeho obličej zvláštní voskový nádech.
"Už to začne a tebe poslali, protože ještě nespím." vyrážel mezi jednotlivými salvami smíchu.
Rezignovaně si povzdechla: "Ty jsi zase zhulenej?" To, že kouřil marihuanu jí nevadilo, ostatně ona si občas dala také. Vadilo jí, jak často ji kouřil. Neuběhl den, aniž by si neubalil jointa, nebo nenacpal šišku do skleněnky. Obvykle to bylo první, co ho po probuzení zajímalo.
"Nejsem. Ne. Ne. Nejsem." zabručel spokojeně. Ona si otráveně povzdecha. Měli se rádi, ale jeho neschopnost přežít den bez hulení, neochota najít si práci, nebo aspoň pomáhat v domácnosti mezi ně vrážely klín. Jako by se najednou míjeli, on s hlavou v oblaku omamně vonícícho nazelenalého kouře najednou neměl pochopení pro ni a její problémy a jí se protivili lidé, se kterými trávil čas a věci co dělali. Oboje jí přišlo zoufalé, provizorní a neskonale pitomé.
"Posuň se a pusť mi Simpsonovy." požádala ho, když si vlezla do postele. On se znovu hlasitě zasmál, ale udělal jí vedle sebe místo a v paměti počítače vyhledal její oblíbený seriál, u kterého se navykla usínat. Lehla si, zavřela oči a snažila se usnout. On se vedle ní ale neustále převaloval.
"Nemusíš to předstírat. Stejně o všem vím a spát nepůjdu." vyhrkl najednou.
"Cože? O čem to proboha mluvíš?" otevřela oči. Byla uvanená, ráno měla brzo vstávat a tohle jeho chování ji děsilo. Choval se jinak než jindy.
" Ty sis něco dal?" zeptala se opatrně.
Jeho drogovou minulost s ním nikdy moc neprobírala, stačilo jí vědomí, že toho nechal, ještě než se potkali. Věřila mu. Ale teď se choval tak divně, že jí to nedalo. On se po její otázce urazil.
"Nedal. A jestli mě chceš podezírat, tak se se mnou raději rozejdi." Aniž by se na ni podíval, nasupeně se otočil ke zdi a mlčel. Povzdechla si a objala ho kolem ramen, přitiskla se k němu a skoro okamžitě usnula.
Probudila se o pár hodin později, když do ní znenadání strčil a zakřičel: "Jedna opice porazila dva ananasy, osm opic a psa."
"Co to děláš? Proč řveš?" vyjela na něj podrážděně "Jsou čtyři ráno."
Namísto odpovědi se zase jenom smál. A ona zase usnula. Zbytek noci spala špatně. Převalovala se. Budily ji sebemenší zvuky. V sedm ráno už neusnula. Myslela na to, co se odehrálo v noci. Byla přesvědčená, že je něco špatně, a že něco tají. V noci se choval divně. Vstala a uvařila si kávu. Namísto snídaně si zapálila cigaretu. A pak ještě jednu. Před polednem uvařila rychlý oběd. On stále spal. To jí na klidu nepřidalo, normálně to bylo naopak, ona vstávala až po poledni, zatímco on byl na nohou už od svítání.
Snědla připravený oběd. Jeho porci dala do lednice. Pustila si tiše rádio a otevřela knihu. Četla přibližně dvě hodiny, když se v pokoji ozvalo vrznutí postele. O chvíli později se objevil ve dveřích pokoje. Nahý a rozcuchaný, s nepřítomným výrazem v obličeji.
"Můžeš mi říct co se to včera dělo?" zeptala se tiše, ale odpálila tím bombu.
"Kdo si jako myslíš, že jsi? Moje matka? Proč mě pořád buzeruješ a omezuješ? Dej mi doprdele pokoj s těma svýma výslechama. Co se mělo jako dít?"
"Já ti mám dát pokoj?" neudržela se a křičela také "Já jsem přišla domů utahaná jako pes. Tys tady předváděl nějaký výbuch, aniž bys mi cokoliv vysvětlil. Víš jak jsem se bála? Že si něco uděláš? Že ti definitivně hráblo? To vykřikování do tmy cos tu včera zkoušel. To já znám. Přesně takhle se choval brácha než mu ruplo úplně a prostřelil si hlavu. Takže na mě tady neřvi a neosočuj. Já se o tebe bála celou noc. Chováš se divně. Bojím se o tebe, ale bojím se taky tebe, chápeš to?" Když skončila měla v očích slzy.
On se na ni chvíli díval, pak kolem ní bez jediného slova prošel do koupelny a zabouchl za sebou dveře. Za chvilku se ozvala tekoucí voda.
"No jistě, vyhýbej se odpovědi. To je to nejlepší co můžeš udělat." zakřičela do zavřených dveří.
Seděla a koukala se do zdi, dokud nevyšel z koupelny. Na vlasech se mu leskly kapky vody a tvář měl zarudlou. Kruhy pod očima měl najednou větší a hlubší. Vypadal mnohem starší.
"Už mi řekneš, co se děje?" zkusila to znovu.
Neodpověděl, vešel do ložnice a znovu si lehl do postele. Otočil se k ní zády a mlčel.
"Máš tu jídlo." zavolala na něj.
"Nemám hlad." zabručel. Přetáhl si peřinu přes hlavu a za chvíli zase usnul.
Ona si opět otevřela knihu. Na čtení se už ale soustředit nemohla. Slova se jí před očima vpíjely jedno do druhého, překrývaly se, ztrácely pevné kontury. Až když na list dopadla první slza uvědomila si, že pláče. Zavřela se v koupelně a pustila si studenou vodu. Do proudu potom ponořila celou hlavu. Už se nesnažila slzy potlačovat, nechala je stékat a splývat s vodou. Když přestala plakat, napustila si vanu. Svlékla se a nahá se postavila před zrcadlo.
"Neukvap se!" opakovala si nahlas a dívala se svému odrazu přímo do očí. "Nedělej zbrklé závěry. Dej mu šanci aby ti to vysvetlil. Máš ho ráda. Máš ho ráda. Miluješ ho?!" Na konci poslední věty však zvedla hlas a sama sobě tak položila otázku. Na kterou by ještě nedávno odpověděla bez zaváhání. Teď sklopila hlavu a ponořila se do vody, ze které stoupala pára. Vroucí voda ji objala a trochu otupila neustupující bolest, kterou po hádce cítila. Ona se pohodlně opřela a nechala své ruce zlehka ležet na hladině. Počítala kachlíky na stěnách, nejprve ve sloupcích, pak po řádcích, různě je mezi sebou násobila a přičítala až se dostala k číslu tisíc sedmset dvacetdva. Rukama kreslila na hladině obrazce, vířila vodu a chytala vzniklé bubliny. Po dvou hodinách, které ve vaně strávila vylezla ven, alespoň trochu odpočatá a v klidu. Zabalila se do županu a vyšla ven. Vplížila se do ložnice a přilehla si k němu. Objala ho, políbila mezi lopatky a jen tak ležela. Hladila ho bříšky prstů po paži, koukala se do stropu a doufala, že se brzo probudí.
Několikrát ze spaní něco zašeptal, ale nebylo mu rozumnět. Jinak ležel bez hnutí několik hodin. Když se konečně probudil, ona ho znovu pevně objala.
"Co je?" zeptal se ještě rozespale.
"Nic, jen jsem si k tobě lehla."
"Aha."
Mlčeli.
"Už mi řekneš co se stalo?" zkusila se zeptat znovu.
"Hm." zabručel.
"Byl jsi někde s klukama?"
"Hm."
"Dal sis něco?" zeptala se nakonec, ale bála se odpovědi.
"Dal."
"A co?"
"Perník." zahuhlal do polštáře.
"Proč?"
"Co proč?"
"Proč sis to vzal, když jsi věděl, že to je jediná věc co nepřekousnu. Jediná věc, kteru fakt nesnesu."
"Kvůli tomu pocitu." odpověděl neochotně.
"Jakýmu pocitu? Myslíš to, jak jsi tady celou noc povykoval, smál se jako magor a nevěděl o světě?" ztrácela pomalu klid a začínala zase křičet "To že jsi měl bůhví jaké halucinace, to ti připadá tak skvělý? Co sis vůbec myslel, že se děje?"
"Slyšel jsem kluky pod balkonem. Jak připravují obrovskej večírek. Ale oni tu byli. Doopravdy. Slyšel jsem venku štěkat i toho jejich čokla. Čekali jenom až usnu aby to mohli všechno nachystat, jenže já jim to překazil a nespal jsem."
"Jakou párty? Jací kluci?" zeptala se nechápavě.
"Jen nedělej, že o ničem nevíš." zamračil se na ni.
To jí dodalo. Se slzami v očích začala křičet a tlouct jej pěstí do ramen a hrudi. "Nic takovýho se nestalo. Chápeš to? To jenom ten tvůj vysmaženej mozek si vymyslel nějaký slyšiny. Nikdo tady nebyl."
Snášel její rány, ale neustále si stál za svým.
Když se vyplakala, zhroutila se na polštář, rezignovaně koukala do stropu a zeptala se.
"Takže sis něco vzal. Přestože, jsi věděl, že mi to vadí. Prostě ti to stálo za to, riskovat náš vztah. Co chceš dělat dál?" Její hlas zněl suše a ploše.
"Nevím. Mrzí mě, že jsem ti lhal. Ale nevím co s tím. Teď ti můžu slíbit, že si to určitě nějakou dobu nevezmu. Naposled jsem takovej stav měl před třemi lety a pak jsem si taky nevzal."
"Až teď," přerušila ho "to je soužití se mnou tak strašný, že si musíš pomáhat fetem?"
"Ne to ne, vždyť víš, že tě miluju." vyhrkl.
"Hm." odvětila pouze a vstala z postele.
"Co chceš teď dělat?" zeptal se.

"Večeři." odpověděla, aniž by se na něj podívala.

Červenec 2014
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama