Nádraží

2. prosince 2014 v 23:33 |  Povídky
Otevřela oči a překvapeně zamrkala. Šedavý mramor a procházející davy navzájem se proplétajících a postrkujích lidí nečekala. A co vlastně čekala? Nejspíš tmavý strop nad svojí postelí, nebyla si úplně jistá.
Pokrčila rameny a rozhlédla se pořádně kolem sebe. Vcelku prostorná světlá hala s obrovskými okny pod stropem a mramorovým obložením.
Naproti ní se táhly dvě dlouhé řady končící u několika prosklených přepážek.
Dvoukřídlé dveře, kterými pronikalo dovnitř světlo. Nad nimi hodiny a tabule odjezdů.
Byla na nádraží.
Otočila se aby si mohla nádraží lépe prohlédnout. Čekala další dveře a dovnitř proudící zástupy. Za ní byla ale pevná stěna. Zarazila se. Upřeně pozorovala stěnu. Jak se sem tedy dostala?
Napravo od ní se na stěně něco mírně pohnula. Podívala se pořádně a viděla stínový obrys těla, který jakoby se snažil prodrat skrze pevné zdivo. Ze zdi se vynořila poloprůhledná figura. Když se ocitla za zdí dostala pevnější obrysy. Už to nebyl bezpohlavní kouřový oblak, dostával podobu starého muže. Chvíli stál se zavřenýma očima, když je otevřel zatvářil se překvapeně. Ona zatím přemýšlela, jestli se tvářila stejně když se poprvé rozhlédla po nádražní hale. Otočila se zpět a člověku za sebou nevěnovala pozornost. Znovu se rozhlédla po davu kolem. Většina lidí vypadala nezúčastněně, jakoby všichni kromě ní věděli co tam dělají, ale nijak zvlášť je to nezajímalo.
Zaotřila na odjezdovou tabuli vysoko pod stropem. Byla to ještě ta stará, nedogitální tabule.
Bylo na ní vypsáno několik odjezdů, žádný neměl zpoždění, ale všechny mířilo do jedné ze tří cílových stanic - Nebe, Peklo, Očistec. Nikam jinam se odsud nedalo odjet.
Zatímco studovala odjezdy snesl se od stropu zvuk monotonní, špatně nahrané znělky, který následoval chrčivý bezpohlavní hlas.
"Vážení zesnulí. Vlak ze směru Onen svět ve směru Nebe odjede od prvního nástupiště kolej první. Upozorňujeme všechny zesnulé, že je nutné vyzvednout si své místenky a jízdenky u pokladen."
A znovu xylofon.
Rozhédla se znovu kolem sebe. Kolem ní se tlačil dav, ve kterém se jakž takž daly rozpoznat dvě řady. A stále se k nim připojovali další a další lidé. Rychle se postavila do nejbližší řady a doufala, že nebude čekat dlouho.
Postavila se na špičky a zadívala se na konec řady u přepážek.
Všichni stáli a koukali se mlčky před sebe. Nikdo s nikým nemluvil. Ti nejblíže přepážkám zachovávali diskrétní odstup od těch, kteří se krčili u proklených okýnek.
Celou halou se rozléhal tichý šum mnoha zlumených rozhovorů, ale nikdo s nikým kolem nemluvil.
Fronta se postupně posunovala blíže a blíže k přepážkám. Někteří se u okénka zdrželi déle, vypadali, že se s úřednicemi hádají, jiní pouze přišli, zamumlali několik vět a odcházeli na nástupiště.
Přišla řada na ni. V rozpacích postoupila k přepážce. Od pohledu nerudná úřednice ani nevzhlédla aby viděla s kým mluví.
"Jméno." oznámila jí.
"Prosím?" optala se?
"Vaše jméno a rodné číslo."
Pochopila a zamumlala žádané údaje.
"Vyznání?"
"Nejsem si jistá. Do kostela nechodím - tedy, nechodila jsem."
Úřednice pozvedla jedno obočí a něco naťukala do počítače před sebou.
"Něco na kontě?"zabručela opět
"Ehm... Které konto myslíte?" vykoktala teď už úplně zmatená.
"Rozvody, nevyřešené rodinné záležitosti, jako je rozvod, disfunkční vztahy s dětmi, či rodiči, týrání svěřených osob, násilné chování, psychiatrické léčení, sebevražedné sklony, umnělé přerušení těhotenství, nevěra, polygamie, kterýkoliv ze smrtelných hříchů?" konečně se na ni úřednice podívala. Přejela ji pohrdavým pohledem a vrátila se zase k počítači.
"Jednou jsem byla u psychologa, když mě opustil manžel. Nejsme rozvedení, jen spolu nežijeme, prostě odešel." zašeptala se staženým hrdlem.
"Hm-hm."
Bylo ticho. Ona nevěděla co bylo horší, jestli přezíravé otázky a neskrývaně pohrdavý tón úřednice, nebo ticho, rušené pouze ťukáním do klávesnice, šumem za jejími zády a klapáním měnících se údajů na tabuli nad její hlavou.
"Vemte si tohle a běžte na třetí nástupiště na pátou kolej. Jede vám to za deset minut."
"Děkuji vám." zašeptala a vzala si z otvoru nabízený lístek.
Odešla od okýnka a prošla dveřmi na peron. Venku bylo teplo a slunce svítilo tak pronikavě, že musela mhouřit oči. Přešla na třetí nástupiště a zastavila se u tepaného sloupu, který podpíral stříšku.
Podle hodin měla ještě čas do odjezdu a tak si prohlédla lístek, který dostala u přepážky. Byl na něm uvedený pouze čas, nástupiště a její jméno s QR kódem. Nic víc.
Opřela se o sloup a čekala.
Zanedlouho přisupěl do stanice vlak. Jeden vagon, jedna parní lokomotiva. Přímo před ní se otevřely dveře. Bez zaváhání nastoupila.
Posadila se do vysokého plyšového sedadla u okýnka. Vagon byl otevřený, klimatizovaný a čistý.
S nepatrným trhnutím se rozjeli. Naráz si uvědomila že sedí ve vagonu sama.
"Krásný den, mohu poprosit váš lístek, mladá paní?" zazněl jí u ucha hluboký příjemný hlas.
Otočila se na muže ve středním věku, který se k ní nakláněl s příjemným úsměvem.
"Jmenuji se Petr, jsem průvodčím na této trase." pokračoval když nic neříkala.
Konečně se vzpamatovala a podala mu lístek.
Petr vytáhl čtečku s malou obrazovkou a přejel přes QR kód. Čtečka pípla a on se zahleděl na obrazovku. Ani na chvilku se nepřestal usmívat, prstem poťukával na hranu přístroje.
Když dočetl, schoval čtečku do kapsy a vytáhl malé razítko. Otočil její lístek, razítko na něj obtiskl a zářivě se na ni usmál.
"Tady to máte, přeji krásný zbytek cesty." popřál jí a odešel.
Ona se za ním ještě chvilku dívala a potom se podívala na lístek, který křečovitě svírala v ruce. Obtisk byl trochu rozmazaný, ale stále dobře čitelný.
Stálo na něm NEBE.

Listopad 2013
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama