Marnivá holčička

2. prosince 2014 v 23:37 |  Povídky
Kurzivou je na konci připsaný možný druhý konec..... Nejsem si jistá, který je lepší :-)

Holčička si všechno ještě jednou zkontrolovala. Vše bylo na svém místě. Hřeben, pudr, veliké štětce tajně zcizené z maminčiny toaletky, rtěnka, kterou holčička dostala jako nepromyšlený dárek pro velkou slečnu k šestým narozenintám a lak na nehty se zaschlou vrstvou barvy okolo hrdla.
Holčička se na sebe usmála do zrcadla. Odraz jí vrátil obrázek dívenky s dlouhými zlatistými vlasy, malým nosíkem lehce ohrnutým nahoru a velkýma modrozelenýma očima. Takhle ovšem holčička ve skutečnosti nevypadala, takhle si jenom sama sebe představovala při svých hrách. Většina jejích her se vtahovala k zrcadlu, velkému množství gumiček a hřebenů a sem tam nějakým líčidlům. Holčička byla marnivá.
Lehce uchopila do ruky hřeben a usmála se na svůj obraz, tím úsměvem, který mají hluboko v sobě všechny dívky a který dává tušit, že jednoho krásného dne se kvůli tomuto úsměvu budou spousty mladíků přemýšlet jak si s jeho majitelkou domluvit schůzku. Odraz jí úsměv vrátil a přidal ještě hluboký pohled do očí. Tedy, pohled o kterém si holčička myslela, že je hluboký a tajemný. Zatím byl pořád jenom poněkud krátkozraký.
Dívenka pročesávala své vlasy dlouhými tahy, opatrně se probírala jednolivými prameny a počítala. Když se dopočítala dvouset, odložila hřeben, vzala do ruky pudr a největší ze štětců a zhluboka se nadechla. Přichzel okamžik kdy se měla stát definitivní princeznou. Ponořila starý, mírně roztřepený štětec co jemného pudru a pořádně s ním zakroužila. Vytáhla šteteček ven a oklepala ho o kraj krabičky tak jako to viděla u matky. Ovšem scházela jí ještě ona zralost starších žen a také zkušenosti, takže po oklepání se nejenom vedl oblak dusivého bílého prachu a na štětci nezůstalo ani zrníčko. Dívenka s povzdechem namočila štětec znovu do pudru, ale tentokrát už jej neoklepala. Zavřela oči a pomalu přiložila štětec ke tváři. Když ucítila jeho jemné hladivé chloupky, popotáhla jím dozadu až téměř k uchu. Několikrát to zopakovala na obou tvářích a pak se konečně odhodlala podívat do zrcadla.
Zajíkla se úžasem. Byla krásná, její pleť teď připomínala porcelánové panenky, kterými si vyzdobila pokojíček a kterým také neustále záviděla jejich dokonalost. Bledé čelo a nos, narůžovělé tváře a hluboké oči. Teď skutečně byla princeznou. Samozřejmě, že holčička si skutečnost ve své marnivosti opět přibarvila. Skutečně byla bledá, to ano, ale na tvářích měla několik nepravidelných šmouh od tlusté vrstvy pudru.
Holčička se natáhla po rtěnce aby dokončila sůj sen, když v tom se ozval zvonek u dveří. Dívenka otráveně vstala a otevřela okno. Na chodníku na ulici stále holčiččina kamarádka s kočárkem. Nestihla se ani zeptat, zdali si nepůjde zahrát ven a holčička uraženě zavrtěla hlavou a zabouchla okno. Vrátila se ke svému zrcadlu. Chňapla po rtěnce, stále ještě rozrušená z toho,že ji někdo vyrušil. Sundala víčko a vysunula barevný váleček až nadoraz. Přiložila jej do pravého koutku a táhla přes celý horní ret. Výsledek poněkud připomínal velký rozplizlý červený knír, ale dívenka se v zrcadle viděla jako ta nejkrásnější princezna s velkými plnými rty.
Do uší si připnula klipsové naušnice a do vlasů zasadila čelenku s plastikovými diamanty. Omotala si kolem krku korále, které opět tajně uzmula mamince a ze skříně vytáhla nedělní šatičky. Potom jenom seděla u zrcadla a nepřítomně se usmívala na svůj odraz.
Dospělá. A krásná. Konečně si tak připadala.
Holčička se dívala na svůj odraz v zrcadle a nepřítomně se usmívala. Putovala pohladem od hladkého čela, přes rovný nosík - trochu pršák, k rudým rtům, jejichž přirozený tvar zmizel pod nánosem rtěnky.
Holčička se nakláněla blíž a blíž k zrcadlu, spokojeně krčila nos a nohama kývala ve vzduchu. Kdyby tohle byl film, ozval by se pravděpodobně varovný virbl, který by se stupňoval a v momentě kdy byla holčička nejblíže zrcadlu by najednou umlkl a nahradil by ho jiný dramatický zvukový efekt, možná tříštění skla, možná mollová fanfára, možná hluboký klavírní akord. Každopádně by nám autor, režisér, nebo kdokoliv jiný dali najevo, že se má stát něco zásadního.
Když se holčička dotkla čelem zrcadla, nějaká její část se rozhodla, že radši setrvá v tom dokonalejším, hezčím, dospělejším obrázku a přehoupla se do zrcadla.

A tak plynuly roky a holčička dospívala. Stala se z ní dívka, slečna, mladá žena. Pořád se zlížela v zrcadle, pořád si myslela, že je nejkrásnější na celém světě a zrcadlo se jí snažilo vemluvit, že to je pravda. Jenomže holčička netušila, že to je pravda jenom napůl. To důležité z ní zůstalo uvězněné v zrcadle, a ona byla už jenom hloupá hezká obálka ničeho.


Únor 2012
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama